 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
  |
Maria Kesnerova “Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi človĕkem”
“Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi človĕkem” nebo “Opustíš-li mne, zahyneš” a další známé výroky nebo verše shrnují stále častější fenomén v životĕ jedinců s postupující globalizací: a to je změna jazyka a totožnosti během celoživotní dráhy. Pokusím se popsat vlastní zkušenost. Důvot, proč jsem opustila vlast, byl osobní a mohu říci náhodný. Ve 22 letech jsem potkala budoucího manžela a brzy ho následovala do jiné země, aniž bych si uvědomila a tušila tĕžkosti, kterým jsem šla vstříc, mĕníc tak radikálně dosavadní život a především jazyk, ve kterém jsem mĕla komunikovat s manželema s novým okolím. Brzy po příjezdu do nového domova jsem se nechala zapsat na univerzitu, kde jsem studovala cizí spisovný jazyk, ale také současnĕ jiný předmět. Chtěla jsem si postavit jakousi “paralelní kolej” k svému dosavatnímu životu a mateřštině, po níž bych se mohla pohybovat bez velkých obtíží. Mateřštinou jse mluvila pouze dvakrát ročnĕ bĕhem návštĕvy rodičů a vždy to byly pobyty krátké, nepřesahující dobu jednoho měsíce. Ze začátku jsem se zlepšovala pomĕrnĕ velmi rychle. Brzy jsem se včlenila bez velkých obtíží do každodenního života. Po dvou letech jsem sledovala televizi, navštĕvovala divadlo, operu, četla noviny a časopisy a dobrou součastnou prózu. Byla jsem ovšem stále cizinkou. Významný kvalitativní skok nastal, když jsem začala pracovat jako úřednice a po 5 letech narození dcery. Začala jsem používat aktivnĕ onu “paralelní kolej”, která začala fungovat součástnĕ s onou původní. Začala jsem myslet v novém cizím jazyce. Pochopitelnĕ jsem dĕlala chyby vlastní všem Slovanům. Vynechávala jsem členy, nepoužívala jsem vždy spravnĕ “consecutio temporum”, špatnĕ jsem vyslovovala zdvojené souhlásky, chybně užívala slovesa “jít a jet” atd. Ubĕhlo dvacet let a za tuto dobu jsem “odsunula na odpočinek” svou mateřštinu. Další události, tentokrát tragické, totiž ztráta manžela a témĕř součastná smrt obou rodičů, ještĕ “zrychlily” a prohloubily již dobrou znalost nového jazyka, ale z druhé strany posílily vzdalování od mé mateřštiny. Nový stav mĕ donutil čelit situacím především jazykovým, se styky s bankou a byrokracií (likvidace manželovy činnosti, pozůstalost, daně, různé žádosti o sirotčí důchod, atd.) vĕci, o nĕž se vždy staral manžel. Musela jsem pochopit, naučit se a často i hájit sama, nač jsem mĕla právo a co jsem dříve nedělala a tudíž neznala.. Tento těžký “kurz přežítí” prohloubil a ještĕ rozšířil osvojení nového jazyka. Mohu říci, že jakýkoli myšlenkový a onyrický proces a tím i jazykový projev probíhal v novém jazyce. A dále, když jsem se vracela do vlasti, bylo mi jasné, že jsem ztratila plynulost výrazu a při každodenní komunikaci jsem dokonce někdy musela hledat správná slova. Historické události konce devadesátých let a politická změna mé původní vlasti (a s tím i nové výrazy a slova), kterou jsem prožívala mimo své rodištĕ a o níž jsem se informovala pouze prostřednictvím televize, novin a časopisů, způsobily, že jsem se najednou ocitla daleko ode všeho, co jsem znala. To, co jsem nazvala “aktivním odpočinkem”, se stalo “pasivním” a já jsem “ztratila” původní vlast a mateřský jazyk. Při návratech jsem dost tĕžko hledala slova a nezřídka překládala z nového jazyka do původního. Lidé, s nimiž jsem mluvila, si uvědomovali a poznávalimou jazykovou nejistotu. Stejnou mírou, jakou jsem se “obohacovala” v novém jazyce, jsem ztrácela jistotu a “ochuzovala se” v původním. Dalším závažným prvkem ve zmĕnĕ mé totožnosti se stalo pro mne každodenní užívání internetu. Možnost číst noviny a hledat v internetových adresách v původním jazyce mi dává možnost si znovu přisvojit slovník, který neznám a obnovit alespoň pasivnĕ původní jazyk. Pokut se týče sms, jsou a zůstávají pro mne rebusem. Jde spíše o to, že sms v původním jazyce používám minimálnĕ. Odmítavý postoj k této komunikaci je dán asi také vĕkem a nezvykem. Jediné, co mi zůstává vždy aktivní v původním jazykovém procesu, jsou počty a především násobilka. Jaký závĕr vyvodit z mé třiceti pĕtileté zkušenosti? Mnozí se ztotožní se mnou, neboť prodĕlali totéž. Mezi slavnými můžeme unézt Vladimíra Nabokova nebo Milana Kundera. Mnozí zůstali cizinci v nové i v původní vlasti. Stačí pomyslet na různé vlny ruských emigrantů. Kolik spisovatelů bylo vydíráno hrozbou nucené emigrace. Jak definovat mou zkušenost? Mohu říci, že jsem bilingvní? Ne. Tvrdit, že jsem zapomněla svůj původní jazyk, je určitě přehnané. Mohu říci, že jsem jej ve svém mozku “odsunula na mrtvou kolej”.To znamená: jazykova neohebnost, ztráta jazykového citu, zastaralý slovník, neznalost neologismů a hovorových forem jazyka, pravopisné chyby, atd. Mohu však tvrdit, že jsem perfektĕ zvládla nový jazyk? Rozhodnĕ ne! Zchudla jsem tedy tolik, když jsem zmĕnila zem a jazyk? Ne! Snad se mohu přirovnat k sochaři, který se před mnoha léty zmĕnil v malíře, ale nezapomnĕl sochařinu. Snad jsem si za tĕch třicet pět let tĕžce vybudovala kulturní most (nejenom jazykový), jenž mi dovoluje radovat se vždy, když po nĕm kráčím.
Maria Kesnerova Quante lingue sai, tante volte sei uomo Quante lingue sai, tante volte sei uomo’. Oppure, ‘Se mi abbandoni (si intende la Patria) morirai’ ed altre celebri frasi cercano di ‘riassumere’ una problematica sempre più diffusa e legata al fenomeno dell’aumento sempre più crescente della globalizzazione e del connesso cambiamento linguistico durante l’arco della vita di un individuo. Cercherò di dare testimonianza della mia esperienza personale. Il motivo dell’abbandono del paese d’origine è stato casuale e personale. A 22 anni mi sono innamorata e ho seguito la persona che amavo nel suo paese, senza avere il minimo sospetto delle difficoltà che avrei incontrato cambiando così radicalmente la mia vita. Per prima cosa avrei dovuto apprendere un’altra lingua, che mi avrebbe permesso di comunicare profondamente sia con il marito che con il nuovo ambiente. Quasi subito mi sono iscritta di nuovo all’università, dove avrei potuto imparare la lingua parlata ma anche dotta usata dai compagni di corso e dai professori. Mi sono messa a studiare la disciplina scelta nella nuova lingua. Speravo di costruirmi una specie di binario parallelo alla mia lingua-madre, giacché non avevo alcuna possibilità di parlare con nessun compatriota, all’infuori dei genitori o amici ai quali facevo visita 2 volte all’anno nel paese d’origine, sempre per brevi periodi. Posso dire che all’inizio progredivo abbastanza velocemente nell’apprendere i nomi della realtà che mi circondava. Presto non ebbi più difficoltà a comunicare e ad inserirmi nell’ambiente quotidiano. Dopo un paio d’anni ho cominciato a seguire le commedie a teatro, a frequentare l’opera. Leggevo i settimanali e i buoni scrittori contemporanei del paese d’adozione. Ma rimanevo sempre ‘una straniera’. Un vero e proprio salto di “qualità” si è verificato dopo circa cinque anni, con la nascita della figlia e l’inserimento nel mondo del lavoro. Posso dire di avere allora iniziato a “viaggiare” quasi indipendentemente nel binario della nuova lingua. Sia pure con errori tipici di tutti gli slavi: omissioni degli articoli, concordanze verbali sbagliate, le doppie spesso usate in modo erroneo e l’uso non corretto del verbo “andare” e “venire” (nelle lingue slave è previsto un uso specifico, differenziato e molto complesso dei verbi che esprimono le varie modalità di movimento). Sono trascorsi circa 20 anni e in questo lasso di tempo ho messo “a riposo” la mia lingua originaria. Altri avvenimenti, come la perdita del marito e la quasi contemporanea perdita di entrambi i genitori, hanno fatto sì che abbia dovuto “accelerare” e spingere “in profondità” la già buona conoscenza della nuova lingua e di conseguenza l’allontanamento dalla mia lingua materna Ho dovuto imparare a capire altri linguaggi che prima ignoravo, e che fino ad allora avevo ignorato perché non mi servivano. Primo fratutti quello burocratico (INPS, tasse, pensioni di reversibilità, etc.): si trattava non solo di “capire”ma di “comprendere bene” per poter far valere le mie ragioni. Questo “corso forzato di sopravvivenza” mi ha spinto ulteriormente innanzi nella comprensione e nell’appropriamento della nuova realtà linguistica. Ormai pensavo, sognavo solamente nella nuova lingua. In più, quando ritornavo in patria mi rendevo conto di aver perso l’antica scioltezza ad esprimermi nella mia lingua d’origine. Gli eventi storici che hanno portato ad un profondo cambiamento politico del mio paese d’origine, con conseguente cambiamento anche linguistico, al quale io non ho partecipato, se non da lontano e attraverso i giornali italiani, hanno fatto sì che mi sono trovata sempre più distante dalla mia lingua-madre. Il “riposo attivo” è diventato dopo 30 anni “passivo”. In breve, stentavo a esprimermi nella mia lingua e questo lo avvertiva anche l’interlocutore ceco di turno. Traducevo e inventavo calchi dall’italiano per delle realtà che non sapevo denominare esattamente perché non le avevo vissute di persona. Mi arricchivo sempre più linguisticamente in italiano e di pari passo mi impoverivo in ceco. Un ulteriore fatto importante nel cambiamento della mia identità linguistica è stato l’avvento dell’uso quotidiano di Internet e la possibilità della lettura dei giornali cechi, nonché dellavisitazione di siti cechi di interesse culturale . In questo modo, posso dire di aver cominciato a “recuperare” e “aggiornare” il linguaggio (informatico, politico, volgare, etc.,) d’origine, ma sempre su di un “binario passivo”. Quasi un rebus sono invece per me gli SMS. Suppongo che il disagio siadovuto principalmente all’età e all’uso non frequente, che mi rende difficile utilizzare questo mezzo di comunicazione. L’unica zona attiva del ceco che mi è rimasta sono i conti e precisamente le tabelline. Quale conclusione trarre dalla mia esperienza trentacinquennale?
Molti l’hanno fatta come me. Pensiamo ad illustri scrittori
come Vladimir Nabokov e Milan Kundera. Molti sono rimasti per sempre
‘stranieri’ sia nella nuova patria, sia nella vecchia:
mi riferisco ad esempio alle varie ondate dell’emigrazione
russa. Quanti venivano ricattati con la minaccia dell’ emigrazione
forzata?. Come dunque definire la mia esperienza? Onestamente non
mi ritengo bilingue. Affermare che ho dimenticato la mia lingua
originaria è sicuramente esagerato, posso dire che l’ho
messa “a riposo”, con tutte le conseguenze del caso.
Ma posso sostenere che ho imparato alla perfezione la nuova lingua?
Sicuramente no! Forse ho costruito in questi 35 anni un solido ponte culturale (non solo linguistico) che mi permette di gioire ogni volta che lo attraverso. (trad.:dell’autore)
|
